Bylo nebylo, v hlubokém a tajemném lese zvaném Hvozdovíř, žilo malé strašidýlko jménem Ersík. Na první pohled byste si možná mysleli, že strašidla musí být děsivá, ale Ersík byl úplně jiný. Místo strašení měl raději smích a místo strašidelného vzhledu měl roztomilé chlupaté uši a oči, které ve tmě zářily jako dvě malé lucerničky.
Ersík miloval svůj les. Od rána do večera se staral o jeho obyvatele i rostliny. Urovnával spadané větve, šeptal květinám tajná kouzelná slova, aby mohly rychleji kvést, a v noci svítil světluškám, aby našly cestu domů. Přestože měl spoustu kamarádů, občas se cítil osamělý. Hluboko ve svém srdci doufal, že zažije něco výjimečného, co by mu přineslo ještě větší radost.
Jednoho jarního večera klábosil Ersík se starou moudrou sovou, která mu vyprávěla o podivuhodných lidských svátcích zvaných Velikonoce.
„Velikonoce?“ zamyslel se Ersík. „Co to je?“
Sova se zamyšleně pohoupala na větvi a začala vysvětlovat: „Je to svátek jara. Lidé barví vajíčka, pečou sladké mazance, zdobí své domovy a oslavují probouzející se přírodu. A děti mají obrovskou radost, když koledou získají dobroty.“
Ersíka to ohromně zaujalo. „To zní báječně! Já chci taky oslavit Velikonoce!“ vykřikl nadšeně. Jenže hned vzápětí si uvědomil, že nemá ani vajíčka, ani sladkosti, ani pomlázku. „Co s tím?“ povzdechl si.
Neztrácel však naději a šel se poradit se svými kamarády z lesa. Zajíček, který byl téměř odborníkem na Velikonoce (protože všichni víme, že zajíci a Velikonoce k sobě neodmyslitelně patří), přišel s úžasným nápadem: „Proč barvit vajíčka, když můžeš místo nich malovat kameny? Ty přece máme v lese všude dost! A navíc je každý kámen jedinečný.“
Ersík nadšeně souhlasil a hned se pustil do práce. Nasbíral hladké kamínky a začal experimentovat s přírodními barvami. Udělal si šťávy z borůvek, malin, černého bezu a dokonce i pampelišek. Kameny barvil těmito kouzelnými šťávami a vytvářel na nich nádherné vzory – sluníčka, kytičky, motýlky i zábavné puntíky. Po několika hodinách měl hotový celý košík pestrobarevných kamínků, které zářily jako poklady.
Teď ale přemýšlel, co s nimi udělá dál. „Lidé na Velikonoce rozdávají radost, že? Tak proč bych to nezkusil taky?“ řekl si.
Na Velikonoční pondělí vzal Ersík svůj košíček plný krásně malovaných kamínků a vyrazil do lesa, aby své výtvory rozdal svým kamarádům. Nejprve navštívil srnky, kterým dal každý jeden kamínek. Srnky byly nadšené a hned si je začaly schovávat do svých úkrytů. Potom zašel za veverkou, která z jeho kamínku sestavila malý obrazec na svém stromě. Zajíček byl samozřejmě také obdarován a radostí skákal tak vysoko, že málem přeskočil celou paseku. Dokonce i jezevec, který býval obvykle mrzutý a na Velikonoce ani nepomyslel, si kamínek od Ersíka vzal a uschoval ho ve své noře jako největší poklad.
Ersík byl šťastný, když viděl, kolik radosti jeho drobné dárky přinesly, pochopil, že Velikonoce nejsou jen o malování vajíček nebo sladkostech, ale hlavně o radosti, kterou můžeme rozdávat ostatním.
A tak se od toho dne stal Ersík známý nejen jako strašidýlko Hvozdovíře, ale také jako „velikonoční radostník“, jehož barevné kamínky byly v lese ceněny jako vzácné poklady.
A jestli v Hvozdovíři stále žije? Ale jistě! A už teď určitě plánuje další překvapení na příští Velikonoce.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
