V hlubokém zasněženém lese žil malý tvoreček jménem Ersík. Byl hodný, přátelský a vždy myslel na ostatní. Každý rok se těšil na Vánoce, ne kvůli dárkům, ale proto, že pro něj znamenaly čas klidu, radosti a splněných přání.
Psát dopis Ježíškovi patřilo k Ersíkovým oblíbeným vánočním zvykům. Pomáhalo mu přemýšlet o tom, co je opravdu důležité. Jednoho zimního večera si sedl ke stolu u okna, zapálil svíčku a začal psát.
„Milý Ježíšku,
přeji si, aby byl celý les plný radosti a aby se všichni měli rádi. Prosím také o malou lucerničku, která mi bude svítit na cestu a připomene mi, že Vánoce začínají v srdci.
Děkuji Ti za všechno dobré, co už mám.“
Dopis složil, zapečetil a položil za okno, aby si ho Ježíšek mohl odnést.
Další den se Ersík vydal do lesního městečka pro ozdoby. Všude panoval ruch a veselá nálada. Zvířátka nakupovala, povídala si a smála se. Stará sova mu darovala skleněné perličky a křišťálky. Potom Ersík hledal vánoční stromeček. Prošel okraj lesa, nahlédl mezi vysoké smrky a ptal se i dalších zvířátek, ale žádný stromeček mu nepřipadal ten pravý. Až když došel k chaloupce medvěda Brumly, všiml si u plotu malé jedličky, která tam tiše rostla. Brumla mu s úsměvem dovolil, aby si ji vzal, a Ersík měl velkou radost, že právě tady našel svůj vánoční stromeček.
Ersík měl rád vánoční tradice. Chtěl péct perníčky, zpívat koledy a vyrábět lodičky ze skořápek. Když ale otevřel krabičku, byla prázdná. Brzy zjistil, že skořápky snědl jezevec. Vydal se proto za veverkou Eliškou k vysokému dubu na kraji lesa, kde bydlela. Ochotně mu pomohla a dala mu nové skořápky. Ersík jí poděkoval a spokojeně se vrátil domů.
Ještě potřeboval vosk, a tak se vydal k úlu schovanému hluboko v lese. Cesta vedla přes tichou mýtinu a Ersík cítil, jak se mu trochu svírá srdce. Bál se, že včelky budou spát a on je svým příchodem vzbudí, nebo že mu vosk nebudou chtít dát. Chvíli se zastavil, zhluboka se nadechl a tiše zaklepal. K jeho úlevě se úl brzy probudil a včely ho přivítaly bzučením. Včelí královna mu pak darovala hrníček voňavého vosku a popřála mu, aby v jeho domově vždy vládlo přátelství.
Doma si Ersík všechno pečlivě připravil. Položil skořápky do řady, opatrně do nich nalil teplý, voňavý vosk a doprostřed dal malé knoty. Byl celý rozzářený a plný očekávání. Nemohl se dočkat chvíle, až lodičky vypustí na vodu. Když je konečně položil do misky a zapálil, plamínky tiše pluly vedle sebe a Ersík cítil velké štěstí a radost. „To je dobré znamení,“ pomyslel si Ersík. „Budeme držet při sobě.“
Na Štědrý večer si Ersík uklidil domeček, zapálil svíčky a ozdobil jedličku, kterou našel u medvěda Brumly. Chvíli se na ni jen tiše díval a cítil klid a radost. Vzpomněl si na všechny, kteří mu pomohli, na veverku Elišku, včelí královnu i dobrého Brumlu.
Když bylo všechno hotové, posadil se ke stolu a v tu chvíli uslyšel jemné cinknutí. Opatrně otevřel dveře a na prahu stála malá lucerna. Jemně svítila do tmy a její světlo bylo teplé a uklidňující. Ersík se usmál a pochopil, že mu Ježíšek přinesl to, co si přál ze všeho nejvíc, a že jeho přání se splnilo.
A tak skončila vánoční pohádka o Ersíkovi, který věděl, že opravdové Vánoce nejsou o věcech, ale o laskavosti, přátelství a světle v srdci.
