Byl jednou jeden malý, střapatý a neposedný skřítek jménem Ersík. Ersík měl moc rád barvy, jarní sluníčko a hlavně čokoládová vajíčka. Jenže se blížilo Velikonoční pondělí a Ersík byl trošku smutný. Seděl na kameni u potoka a v rukou žmoulal svou vlastnoručně upletenou pomlázku z vrbového proutí. „Sám jít na koledu nemůžu, to by nebyla žádná legrace,“ povzdechl si. A tak se rozhodl, že si najde parťáky, se kterými projde celou vesničku.
Ersík seskočil z kamene a vydal se k prvnímu domečku. Na zahrádce tam zrovna panáčkoval zajíček Hop. „Ahoj Hopíku! Nechtěl bys jít se mnou v pondělí na koledu?“ zavolal Ersík. Zajíček nastražil uši a vesele poskočil: „To víš, že půjdu! Samotnému se mi nechtělo, ale ve dvou to bude jízda!“ Společně došli ke kurníku, kde na plotě trénoval svůj hlas kohoutek Zpěvák. „Kohoutku, nechceš jít s námi koledovat?“ Kohoutek hrdě vypjal hruď: „Kykyryký! Rád se přidám, aspoň vám k tomu budu pořádně zpívat koledy!“ U staré sýpky pak potkali myšáka Fouska. Ten se zrovna snažil najít nějaký zapomenutý oříšek. „Fousku, pojď s námi na koledu, vykoledujeme si mnohem lepší dobroty!“ lákal ho Ersík. Myšák si uhladil vousky a nadšeně souhlasil. „Beru i svůj malý proutěný košíček!“
Když se tahle podivuhodná čtveřice v pondělí ráno vydala na cestu, celá vesnička ožila. Vpředu cupital skřítek Ersík, za ním hopkal zajíček Hop, nad nimi na tyčce balancoval kohoutek Zpěvák a celou skupinu uzavíral myšák Fousek, který bedlivě hlídal, aby mu ze zadní kapsy nevypadla mašle. Jejich cesta byla opravdu plná smíchu a veselí:
Prvním cílem byl útulný, slaměný domeček paní Slepičkové. Jakmile se přiblížili k brance, kohoutek Zpěvák se nadechl, až se mu hřebínek narovnal, a spustil na celé kolo: „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný! Jestli nemáte malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný!“ Paní Slepičková, v zástěře se vzorem pampelišek, vykoukla ze dveří a hned se rozesmála. „Tedy, Zpěváku, ty máš ale hlas! A vy, kluci, jak vám to sluší!“ Ersík s Hopem opatrně vyšlehali paní Slepičkovou svými pomlázkami, aby byla celý rok zdravá a veselá. Ta jim za odměnu do košíků opatrně naskládala ta nejkrásnější, vlastnoručně malovaná vajíčka. Byla modrá jako nebe, zelená jako tráva a červená jako makové květy, zdobená jemnými bílými vzory.
Další zastávka byla u velkého podzemního nory-domu, kde bydlela rodina Králíkových. Tam to opravdu žilo! Ze dveří se ozýval dupot malých tlapek a veselý křik. Jakmile koledníci dorazili, vyhrnulo se ven snad deset malých králíčků, kteří se chtěli hned s Hopem honit. Paní Králíková, s moukou na nose, vyběhla ven a hned volala: „Kluci, pozor na ta vajíčka! Ersíku, pojďte dál!“ Koledníci sotva stačili odříkat koledu, protože je králíčci pořád přerušovali smíchem. Pan Králík jim pak do košíčků přisypal hromadu sladkých mrkvových koláčků, které voněly skořicí a rozinkami, a každému přidal velkého čokoládového zajíčka s červenou mašličkou kolem krku. „Hlavně se nepoperte o ty koláčky!“ smál se pan Králík.
Nakonec dorazili k nejmenšímu domku na konci vsi, k paní Myškové. Byla to starší, moudrá myška, která měla brýle na špičce nosu a pletený šátek přes ramena. Už na ně čekala na zápraží, v ruce velkou mísu přikrytou utěrkou. „To je dost, že jste přišli, mládenci,“ usmála se a její očka pod brýlemi se zaleskla. „Slyšela jsem Zpěváka už od sousedů, tak jsem věděla, že se blížíte.“ Fousek se hrdě postavil vedle Ersíka a tiše zapískal koledu, kterou se naučil. Paní Myšková jim pak každému dala do ruky voňavý perníček ve tvaru vajíčka, ozdobený bílou cukrovou polevou. „Tady máte na cestu, aby vám nedošly síly. A opatrně na ta vajíčka, ať si je nerozbijete!“ Ersík jí poděkoval a slíbil, že se příští rok určitě vrátí.
Když sluníčko začalo pomalu zapadat, Ersík a jeho kamarádi se vrátili na palouček u potoka. Košíčky měli tak těžké, že je sotva unesli. Byla v nich vajíčka všech barev, čokolády, mašle a spousta dalších dobrot. Ersík se podíval na své nové kamarády a cítil se moc spokojený. Už nebyl sám a zjistil, že ty nejlepší Velikonoce nejsou o tom, kolik vajíček člověk dostane, ale s kým je oslaví. „Příští rok jdeme zase, platí?“ zeptal se Ersík. „Platí!“ vykřikli všichni sborově a pustili se do zasloužené koledy.